Ztracená.

Sedím. Právě teď. Právě tady. V zatemněné osamělé místnosti. Jen já. Sama. Nenaplněná. Doposud nerozpoznaná. Nezařazená. Nevědíc kdo vlastně jsem. Kým budu.

Místností se plíží noční splín. Jako kočka když pronásleduje myš. Jako když pomalu lapá po své kořisti, dokud ji konečně neutne a nevysaje z ní vše živé. Veškerou naději. Budoucnost. V okamžiku nastane jen dlouhé ticho. Tma se začne pomalu prohlubovat. Přáli byste si slyšet alespoň živou duši, ale nikoliv. Jen ticho. Tma. Prázdno. Samota. Jen vy.

Jak chápat to co vám říká hlas uvnitř? Jak chápat to vše co se vám honí hlavou. Vše na co zrovna myslíte a chcete, aby bylo nebo naopak aby se nikdy nestalo. Avšak přeci. Můžeme před tím utéci? Před čím?

Jsem zmatená. Posledních pár dnů nevím, kde jsem se ztratila. Na které cestě jsem zabloudila. Kterou se vydat a které se vyhnout. Může se člověk vůbec dohledat pravdy? Může se člověk vůbec od všeho toho co ho tíží osvobodit? Chci zase volně dýchat a v klidu spát. Kam si zajít pro všemocný lék?

Cítím v sobě prázdno, avšak moje hlava je jako kdyby měla každou chvíli explodovat. Kolik se tam těch myšlenek ještě urodí?! Chci osvobodit. Utéct. Od tud. Od toho všeho. Chci jít a neohlížet se zpět. Vznešeným a ladným krokem. Hlavou vzpřímenou. Očima otevřenýma dokořán. Zhluboka se nadechnout a cítit ten jemný poklidný vánek. Tu příjemnou vůni svěžesti. Svobody. Volnosti.

Jít dál. 

We love jewels.

Tak jsem začala balit. A pořád jsem přemýšlela do čeho zabalit veškerý ty náušnice, prstýnky, gumičky... všechno. Pokaždé to dávám do normální krabičky, ale po rozbalení vždycky přemýšlím, jak si z toho co nejlehčeji udělat šperkovničku, kde přijdete, kouknete a berete. No a tak hurá. Z krabičky od peněženky, jsem si vymyslela, jak si svoji přenosnou cestovní šperkovničku, která se hlavně dobře přenáší a skladuje, vyrobit :) Juhů. 

Mikádo?

Nevím, jestli si ostříhat vlasy na mikádo,nebo si je nechat růst dlouhé :o/... dilema. 

Votre boulanger ♥

...

Poozor! :)

Ala ekzemo

Takhle to dopadne, když vás na kožním pošlou do prdele, že na té hlavě nic nemáte. Přitom já nemůžu v noci ani spát jak mě to svědí, a přes den se mi dělají na pokožce stroupky, kdy jen čekám až si seškrábnu půlku hlavy. "Dejte si na to volej. Vono to pomůže" kázala paní doktorka s diplomem. Okej. Dala jsem na to olej, přidala ještě vejce a zabalila. Jen jsem jaksi zapomněla, že doma mám jen voňavé šampóny alá Garnier a podobně a tak ráno vstanu a inkognito s touto image si půjdu do lékárny koupit neparfémovaný šampón pro ekzematiky a ještě jeden dětský šampón k tomu, ať to mám čím pořádně smýt. Myslím, že si budu moci na hlavě smažit řízky ještě týden. 

Inu dobrou noc.

Day by day.

Dnešní snídaně.

Zmrzka na přehradě. 

The SECRET!!!

To by bylo, aby mi jednou tahle kráska neříkala mami!
Však já si počkám :)